Měsíc na Kansai Gaidai za mnou, začátek blogu

Bude to už skoro měsíc, co jsem tady na univerzitě Kansai Gaidai v Ósace, a konečně se dostávám k psaní blogu. Uplynulý čas, zvykání si na Japonsko a na společnost studentů z celého světa se pokusím shrnout v následujícím příspěvku.

Kansai Gaidai je zkratka plného názvu Kansai Gaikokugo Daigaku (関西外国語大学), což v japonštině znamená Univerzita cizích jazyků Kansai (Kansai je region Japonska). Zdejší studenti jsou vysíláni do světa, aby se naučili komunikovat v cizích jazycích, zatímco jejich domovská instituce hostí tzv. Asian Studies Program (Asijská studia) pro výměnné studenty. Většina z nich jsou Američané a lidé ze španělsky mluvících zemí (angličtina a španělština jsou zde dva hlavní obory). S Českou republikou má Kansai Gaidai jenom jeden výměnný program, a to s mojí domovskou Masarykovou univerzitou. Za poslední tři roky se zde vystřídali tři Češi, já jsem čtvrtý.
Na začátku mého japonského dobrodružství byl jedenáctihodinnový let z Frankfurtu do Tokia, můj první interkontinentální let. Už to byl zážitek, letělo se Jumbo-Jetem japonské společnosti All Nippon Airways (ANA), každé sedadlo mělo svoji vlastní obrazovku, člověk mohl sledovat filmy, poslouchat hudbu nebo hrát hry nezávisle na ostatních. Při vzletu a při přistání se promítal pohled z předku letadla. Tokyo-Narita bylo neuvěřitelně rozlehlé letiště, o dost větší než Frankfurt, letadlo rolovalo na své stanoviště asi 20 minut a odtud se jelo ještě asi 10 minut autobusem k terminálu.
V Naritě jsem se potkal s prvními kolegy, kteří čekali na stejný spoj do Ósaky. Celkem se nedalo zmýlit – stačilo najít mladého zmateného bělocha s bagáží. Názorný příklad toho, jak málo je v Japonsku cizinců.
V Ósace jsme přistáli večer, a byl to další velký zážitek. Osvětlené mrakodrapy, světla přistávajících letadel, bílo-červené dopravní tepny. Do Hirakaty (periferie Ósaky se statutem města, kde sídlí Kansai Gaidai) jsme přijeli minibusem za hodinu a půl. Přišel jsem na svůj pokoj, zalehl a spal.

Následující asi tři dny byly docela těžké. Neměl jsem štěstí na japonské jídlo, dostavil se jet-lag (důsledek změny časového pásma – rozhozený metabolismus), neuměl jsem se pořádně vyjádřit v angličtině, stýskalo se mi po domovině atp. K tomu hrozně moc zařizování jak na japonské, tak bohužel i na české straně.
Nicméně, po pár dnech se začalo vše výrazně lepšit. Začal jsem prozkoumávat náš obrovský kampus, okolní Hirakatu, udělal jsem si výlety do centra Ósaky a do nedalekého Kyóta, koupil si foťáček, zachutnalo mi japonské jídlo a začal jsem si uvědomovat, že už nesedím doma na prdeli.

http://filiph.net/album/