Filip Hráček:

Loutkaři

Timotej dorazil k bunkru na útesech už v poledne.

K jeho nadšení bylo místo ještě více zdevastované než předchozí den, kdy si jej Timotej vytipoval. Přes vysoký útes byl teď přehnutý mrtvý bazilišek, gigantický plaz s ptačím zobákem, mohutnými drápy a dračími křídly. Jeho hlava ležela uprostřed plácku před bunkrem, jeho štíhlý ocas se dotýkal až vln dole. Lidem, kteří se před ním do bunkru uchýlili, dal zjevně zabrat. Úplně probořil levou část betonové stavby a vážně poškodil zbytek. Celý plácek mezi bunkrem a útesem byl spálený na prach a bazilišek se z jedné strany ježil desítkami, možná stovkami šípů.

Timotej se radoval. Mrtvé monstrum, pobořený bunkr a spáleniště před ním znamenaly skvělé krytí – případný kolemjdoucí se nebude divit, co na tomto zapomenutém místě pohledává tolik lidí. Za hodinu přijde od severu Wu Hei a osmnáct dalších. Budou s sebou mít něco přes 100 tisíc dolarů v místní měně, a jedno prase. Po transakci odejde Timotej s penězi i s eskortou. Prase transakci nepřežije. Co se stane s Wu Hei, je jedno.

Timotej teď stál těsně vedle baziliškova vyhaslého oka, uprostřed mezi zbytky bunkru nalevo a dvacetimetrovým spádem k moři napravo. Baziliškovo tělo jakoby stále ještě dýchalo, ale Timotej věděl, že je to jen vlnící se vzduch. Pláň kolem byla samý písek a kamení, jen několik křovin. Živé zvíře široko daleko žádné. Proto s sebou také Wu Hei bere prase. Tady by nebylo co obětovat. A pokud ano, bylo by mnohem těžší to zabít.

Na mapách se tomu místu říká Dralich. Je to kus pobřeží, o který nikdo nemá zájem, a přes který málokdo cestuje jinak než vzduchem. Je otázka, proč zde vůbec lidé z Orbitu stavěli bunkr. Když nad místem Timotej předchozí den prolétal, neviděl kromě bunkru jedinou stavbu. Nic, co by stálo za to bránit. Teď, když Timotej stál dole, na místě, a prohlížel si okolí, nemohl se zbavit špatného pocitu. Nemohl uchopit, co mu vadí, ale něco nebylo v pořádku. Obešel bunkr a ještě jednou si podrobně prohlédl obzor. Nikde nic. Rozhodl se, že nejde o nic jiného než o přirozenou nervozitu. Za pár minut bude Timotej součástí zřejmě největší transakce, která se na Planetě kdy odehrála. Bylo by hodně zvláštní, kdyby to s ním nic nedělalo.

Wu Hei a ostatní přilétli na okřídlených hadech ze severu. Patnáct se sneslo k bunkru, tři zůstali kroužit dvacet metrů nad zemí. Měli za úkol sledovat obzor. Wu Hei dosedl na zem jako první, sesedl a zamířil na opačnou stranu bunkru, než stál Timotej – dál od vody. Timotej se vydal za ním. “Nemůžeme si dovolit, aby nás při předávání překvapila nějaká podobná zrůda,” vysvětlil Wu Hei. Měl černou tuniku poskládanou z cárů látky, široké kalhoty a kožené sandály. Jeho obličej ze předu připomínal hada, na kterém přiletěl.

“Nemyslím, že by teď z vody nějakou dobu něco vylezlo,” odvětil Timotej. “Ale chápu.” Čtrnáct mužů a žen se mezitím rozestavilo kolem. Jedna z nich, lučišnice, vylezla na nezbořenou část bunkru, podívala se na Wu Heie, a kývla. “Nikdo tady není, tím jsem si jistý,” potvrdil Timotej. “Co vy? Nemohl vás někdo sledovat?”

“Rozhodně ne. Byli jsme hodně opatrní, loutky i loutkaři.”

Timotej se zarazil. Nejen, že se o loutkařích na Planetě zpravidla nemluvilo, ale tahle zmínka Timotejovi znovu připomněla závažnost celé akce. Rozhlédl se – jakoby čtrnáct párů očí bylo málo. Nikde nic. Jeden z okřídlených hadů nad bunkrem krátce, ale pronikavě zasyčel. Pod útesem se rozbila další vlna.

“A prase?”

Muž, který stál nejblíž Wu Heiovu okřídlenému hadovi, to pochopil jako příkaz. Otevřel zavazadlový vak a vytáhl kvíkající sele. “Polož ho sem,” řekl Wu Hei a nespouštěl oči z Timoteje, který mezitím tasil a potěžkával meč v ruce. Při transakcích existuje základní pravidlo: nikdy nepředávej z ruky do ruky. Peníze vždycky musí projít zvířetem. Byl k tomu dobrý důvod, který ale z přítomných znal pouze Timotej. Bylo to tak lepší. Wu Hei sáhl do tuniky a vytáhl zářivý ingot. Podle intenzity světla bylo jasné, že obsahuje obrovské jmění – za ten jediný ingot by se tady na Planetě dalo koupit celé město. Možná celé království.

Muž s prasetem, Wu Hei s ingotem, Timotej s taseným mečem – všichni tři teď stáli ve vzájemné blízkosti. “Můžeme,” řekl Wu Hei. Timotej napřáhl a držel meč oběma rukama nad hlavou. Wu Hei poklekl, aby měl k praseti blíž. Muž udělal krok dopředu a pustil sele na zem. Prase kvíklo bolestí z tvrdého dopadu. Wu Hei na nic nečekal. Narval mu ingot až do krku a rychle ustoupil. Timotej v tu chvíli ťal.

Místo jednoho osamoceného zakvičení se ozvalo něco mnohonásobně silnějšího. Vycházelo to ze všech stran. Timotejovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že nejde o zvuk zvířete. Byl to skřípot oceli. Něco obrovského se hýbalo pod nohama Timoteje i všech ostatních. Lučišnice se snažila hluk přeřvat, ale nebylo ji slyšet. O pět vteřin později rachot přestal. Vlnobití pod útesem teď působilo dojmem hrobového ticha, vyplašené syčení okřídlených hadů jako tichý šum. Z tlamy rozseknutého selete stále svítil ingot. Když si to Timotej uvědomil, schoval meč. Nejdůležitější teď bylo vzít peníze a utéct, ať už se děje cokoliv.

Ve chvíli, kdy měl Timotej volné ruce, aby mohl ingot sebrat, ozval se hluk znova. Tentokrát ale nešlo jen o hluk. Pod pěti členy Wu Heiovy skupiny na jedné straně a pod šesti na druhé se propadla země. Na jejich místě teď byly dvě betonové rokle vedoucí od obou stran bunkru do vnitrozemí. Rokle měly dokonale hladké stěny, asi dvacet metrů nad šířku a několik set metrů na délku. Otevřely se tak rychle, že to nikdo ani nepostřehl. Řev padajících zněl několik vteřin, pak náhle skončil. Tření ocele o ocel pokračovalo dál, a pár metrů od Timoteje začal z písku vystupovat další bunkr. Tento nebyl z betonu, ale z leštěné oceli. Ze strany směrem k Timotejovi a k pobřeží byla ve zdi bunkru obrovská vrata, a Timotej v jejich odrazu viděl sebe, Wu Heie, lučišnici i obětované prase. Rychle sebral ingot a začal ustupovat k betonovému bunkru. Instinktivně chtěl mít alespoň záda chráněna zdí. Wu Hei a zbylí dva muži se stáhli před něj. Lučišnice zůstávala stát na bunkru, s šípem namířeným na vrata, zatímco tři lidé na okřídlených hadech slétli o pár metrů níž a pokračovali v kroužení. Hluk skončil jakmile se ocelový bunkr přestal zvedat ze země. Stál přesně uprostřed mezi umělými roklemi, a kromě vrat na něm nic dalšího nebylo.

Když se vrata začala otevírat, Wu Hei a jeho muži se semkli k sobě a pár kroků ustoupili. Timotej nevěděl, co za vraty je, ale byl si jistý, že proti tomu nemají šanci. Nic tak impozantního na Planetě ještě neviděl. Wu Heiova eskorta by si možná poradila s tím baziliškem na útesu, v plném počtu. Ale ne s čímkoliv pocházejícím od lidí z Orbitu, a navíc jen v sedmi lidech.

Když se vrata otevřela dokořán, stál za nimi v polostínu pouze jediný člověk. Nebyl z Orbitu: měl sandály, tmavý kilt a plátěný přehoz. Jeho štíhlé ruce nezdobila jediná insignie, pouze levné korálky a tetování. Ten člověk vypadal na první pohled jako zelenáč. V rovném souboji by neměl proti Wu Heiově skupině šanci, možná ani proti samotnému Timotejovi. Čeho se ale Timotej bál nebyl člověk. Byla to věc, kterou držel v ruce.

Podél zelenáčova lýtka byla svěšená černá zbraň. Šest dlouhých válců, spojených na čtyřech místech mohutnými prstenci. Dole šest lesklých ústí, nahoře změť tmavé oceli, a v ní zelenáčova dlaň. Timotej nechtěl věřit své smůle. Člověk před nimi držel v ruce Vlas z Orbitu, také známý jako minigun. Na Planetě mnoho minigunů nebylo, ale každý tu zbraň důvěrně znal. Nejmocnější královský rod na Planetě měl totiž minigun ve znaku.

Zelenáč zvedl svou zbraň k lučišnici a šest hlavní se roztočilo kolem společné osy tak rychle, až splynulo v jeden poloprůhledný válec. Pak Timotej pochopil, proč se na Planetě minigunu říkalo Vlas. Na rozdíl od ostatních střelných zbraní lidí z Orbitu používal minigun takzvanou stopovku, viditelnou munici. Každý čtvrtý náboj při letu ostře zářil, aby střelci pomohl v míření. Pro pozorovatele pak střelba vypadala, jakoby střelec krotil do ruda rozžhavený vlas, který trhá vše, čeho se dotkne.

Právě v tuto chvíli začal Vlas divoce šlehat kolem lučišnice. Jakmile se jí dotkl, bylo po ní. Vlas se vyšplhal ke kroužícím okřídleným hadům a jednoho po druhém poslal k zemi i se svými jezdci. Timotej vytasil meč a hodil jej před sebe, pak dal ruce za hlavu. Bojovat nemělo smysl. Wu Hei a jeho dva společníci měli jiný názor. Potom, co zhlédli osud lučišnice, se s tasenými meči rozběhli proti zelenáčovi. Ten ale svůj Vlas po pádu posledního okřídleného hada pouze nasměroval na blížící se figury. Takhle na blízko zbraň dokončila svou práci za zlomek vteřiny.

K Timotejově velké úlevě v tu chvíli Vlas zmizel a minigun se přestal točit. Zelenáč přešel přes zkrvavený plácek a zastavil se deset metrů od Timoteje.

“Ten ingot, prosím,” řekl vysokým hlasem.

Timotej si s bolestí uvědomil, že má co do činění s dítětem. Loutkař podle hlasu pravděpodobně nemá víc než šestnáct let. Největší transakci Planety právě zmařil jakýsi holobrádek.

“Vůbec si neuvědomuješ, do jakých problémů se dostáváš,” procedil Timotej mezi zuby a položil ingot před sebe.

“Problémů?” Zelenáč se uchechtl. “Přijde ti, že bych měl nějaké problémy? Koukni se kolem sebe.” Zem byla posetá mrtvými z Wu Heiovy skupiny.  “Ne, to ty máš teď problém.” Udělal několik kroků k ingotu, pak se zarazil. “Ale nejdřív mi řekni, co to bylo za úchylárnu s tím prasetem.”

“Tys nás viděl?”

“Jo, tam dole je toho hodně. Taky jedna místnost plná monitorů. Úplnej Houston.” Zelenáč se rozhlédl. “Ani nevím, odkud ty záběry byly, ale mohlo to být tam z toho křoví. Evidentně si někdo dal záležet. Pod náma je celý město. Plně vybavený. Zbrojnice, skleníky, všechno. Ale kamufláž dobrá. Kdyby nebylo toho blbýho baziliška, nikdy bych to nenašel. No, všechno zlý je na něco dobrý, ne?”

Timoteje nic z toho nezajímalo. Podíval se na ingot a pak zpět na zelenáče a jeho minigun. “Nechápeš to. Tohle není hra. Dostáváš se do opravdových problémů. Ty jako loutkař. Ty, jak sedíš u monitoru, ve svým pokojíčku. Podle přízvuku bych to tipnul někde v Anglii. Nemám pravdu?”

Zelenáč chvíli stál nehybně. “Wow, seš fakt chudák,” ozval se znovu chlapcův hlas. “Vyhrožuješ mi? Už se fakt bojím, vole. Podle tvýho přízvuku jsi někde z východní Evropy. Poletíš až do Anglie, abys ze mě debile vytloukl virtuální peníze?”

Timotej už byl zoufalý. Pokračoval tím nejklidnějším hlasem, kterého byl v té chvíli schopen. Přesto mu přeskakoval hlas. “Uvažuj. Myslíš, že by někdo na Planetě využil tolik peněz? K čemu by mu to bylo? Koupil by si pár měst? Co by z toho měl?” Timotej-loutkař ve svém tmavém pokoji pustil myš a klávesnici, a začal gestikulovat. “Ty peníze nejsou určený pro hru. Hra je jenom způsob, jak je dostat přes hranice, chápeš? Přesouváme je tak, aby se to nedalo zjistit. Ani dohledat. Jak dobře myslíš, že se Interpolu hlídá pohyb peněz v online hrách, jako je tahle?”

Na druhé straně bylo ticho.

“Jo, opatrnosti není nikdy dost,” pokračoval Timotej. “Některé online hry si drží tabulku převodů mezi hráči. Interpol by si je pak mohl vyžádat a viděl by, že tadyhle pan X vložil deset táců v Rusku, ve hře je předal panu Ypsilon, a pan Ypsilon si je vybral někde úplně jinde, vypraný. Proto ta komedie s prasetem. Žádná hra si nedrží tabulku transakcí mezi hráči a nehráčskými postavami, to by bylo neúnosný. Byla by to spousta dat a byl by v tom obrovskej bordel. Takže se to prostě neřeší. Když dá pan X peníze praseti, a pan Ypsilon prase zabije a ty peníze si vezme ze země, neexistuje v systému žádná linka. Ten ingot, co leží v praseti, jsou jakoby úplně nový peníze. Žádná možnost dohledat původního majitele. Dokonale vypraný peníze. Dokonalá transakce.”

Zelenáčův hlas už byl o dost méně jistý: “Kecy.”

“Hele mladej!” Timotej-loutkař praštil pěstí do hrany stolu. Jeho žaludek byl v křeči při pomyšlení na těch sto tisíc dolarů, které si možná odnese nějaký obézní středoškolák. Peníze, které on – Timotej – bude dlužit. “Vidíš tamtoho?” Timotej-loutka ukázal na jednoho z ležících, které zelenáč před chvílí sestřelil ze vzduchu. “Tenhle má hodně blízko k vývojářům Planety. Díky němu víme, jak se v Planetě sledují transakce. A díky němu taky brzy budeme vědět, jak se jmenuješ. Budeme vědět, na jakou adresu je psaná kreditka, se kterou platíš za Planetu. Budeme znát IP adresu, ze který se nejčastěji připojuješ. Fakt si nezahrávej.”

Zelenáč mlčel. Konečně, řekl si Timotej. Konečně to pochopil. “Radím ti, vem si všechno, co tady leží. Cokoliv. Na jeden den to je myslím dobrý až až. Ale ty peníze, ty tady nechej. Když to uděláš, nic se ti nestane.” Zelenáč ani moc dlouho neváhal. Nechal peníze a všechno ostatní ležet, namířil si to k Wu Heiovu okřídlenému hadovi, a nasedl. Timotej zvedl ingot a zadíval se na vzlétající potvoru i s jejím jezdcem. Řekl: “Tady na Planetě už nás po dnešku neuvidíš.” Okřídlený had teď byl přímo mezi Timotejem a sluncem. Jeho černá silueta připomínala obrovského netopýra. “Ale kdyby sis chtěl něco přivydělat, najdeš nás jinde. Já takhle taky začínal.”

— Filip Hráček
1. říjen 2011